Od Michaelitů

„… od poslední třetiny devatenáctého století chce (Michael) žít v lidských duších, v nichž se tvoří myšlenky. Lidé, spříznění s Michaelem, dříve viděli, jak rozvíjí svou činnost v duchovní sféře. Nyní rozpoznávají, že mají Michaelovi umožnit, aby obýval jejich srdce. Zasvěcují Michaelovi svůj duchovní život, vycházející z myšlení. A v tomto svém duchovním životě, vycházejícím ze svobodného individuálního myšlení, se od Michaela učí, jaké jsou správné cesty duše.“

Rudolf Steiner, GA26, strana 61, 17. 8. 1924

„V lidském životě jako celku touží duch po smyslovém prožívání a smyslové prožívání touží po duchu. V duchovním bytí by bylo prázdno, kdyby v něm jako vzpomínka nebyly smyslové prožitky; ve smyslovém prožívání by byla tma, kdyby v něm nepůsobila, byť zpočátku podvědomě, zářící síla ducha. Proto když člověk dozraje k tomu, aby dokázal prožívat působení Michaela, jeho duše se neochudí o smyslové prožitky, ale obohatí se. A ani citový život se nezačne odvracet od smyslového prožívání. Naopak bude mít tendenci, s radostí do duše nabírat všechny ty divy, které poskytuje smysly vnímatelný svět.“

Rudolf Steiner, Goetheanum, únor 1925.

„Naprostá většina toho, co dnes do naší kultury vstupuje prostřednictvím techniky a v mnoha ohledech proniká do života člověka, nemá původ v přírodě, ale v nižších sférách, nazvěme je nižší příroda – je to subfyzický svět, který se od přírody emancipuje pomyslně směrem dolů.

Když člověk, žijící v Orientu, chce proniknout do duchovního světa, pokouší se vymanit z čistě pozemských rovnovážných stavů. Zaujme proto meditační pozici, která ho přivede do kosmické rovnováhy, díky čemuž Země přestane působit na zaměření jeho organismu. (Neříkám to proto, že to máme napodobovat, ale pro podtržení toho, co jsem právě říkal. Kdo zná mé dílo, ten ví, jak se v tomto směru liší východní a západní duchovní život.) Jenže člověk potřebuje to, co je čistě pozemské, aby mohl vyvinout duši uvědomění. V poslední době vznikla tendence realizovat toto, do čeho se musíme vžít, ve všem svém konání. Když člověk takto srůstá s čistě pozemským, setkává se s Ahrimanem. A je třeba, aby člověk jako bytost zaujal vůči Ahrimanovi správný postoj. Jenže dnešní technická doba člověku nedává možnost, aby vůči Ahrimanovi takový správný postoj zaujal. Člověk v sobě musí nalézt mocnou vnitřní sílu poznání, aby jej Ahriman v dnešní technikou ovládnuté kultuře doslova nepřeválcoval.

Člověk musí porozumět nižší přírodě, musí ji pochopit. To je ale možné pouze tehdy, když ve svém duchovním poznání člověk pronikne přinejmenším tak vysoko k vyšší přírodě – to je mimosmyslový vyšší svět, který je od přírody pomyslně směrem nahoru – do jak hluboké nižší přírody díky technice proniknul.

Současná doba vyžaduje, aby člověk nabyl poznání, přesahující pouhou přírodu. To proto, že se musíme vnitřně vyrovnat s nebezpečným obsahem, který se do našich životů dostal tím, že jsme pronikli do nižší přírody. Nemám na mysli, že bychom se měli vracet do minulosti. Jde o to, najít cestu do budoucnosti tím, že skloubíme novou situaci, ve které se i díky technice nacházíme, se zdravým vztahem k sobě a ke kosmu.

Dnes jen málokdo vnímá, jak významné duchovní úkoly vyvstávají před člověkem. Elektřina byla v době svého objevu považována za duši přírodního bytí. My ale musíme rozpoznat její pravou podstatu, která vede od přírody do nižší přírody, a nenechat se stáhnout. V době, kdy ještě neexistovala technika nezávislá na přírodě, nacházel člověk ducha tím, že přírodu pozoroval a vhlížel do ní. Nová technika, která se stala nezávislou na přírodě, způsobila, že člověk začal s údivem pozorovat to, co je mechanicko-materiální, a učinil z toho předmět své vědy. V této dnešní vědě ale chybí všechno božsky-duchovní, cokoliv, co by souviselo se vznikem a vývojem člověka. Sféra vědy je zcela pod nadvládou Ahrimana.

Díky duchovní vědě vzniká nová oblast vědy, která je všeho ahrimanského prosta. A když člověk skrze duchovní vědu přijímá duchovní poznání, ke kterému ahrimanská moc nemá přístup, vnitřně se tím posiluje, aby byl ve vnějším světě schopen Ahrimanovi čelit."

Rudolf Steiner, Goetheanum, březen 1925.